Jako každý den, uklízečka Marie umývala koupelny v nemocnici, ale jednou čistila záchod a objevila divnou knihu. Polapila ji a zjistila, že je to deník. Když ho otevřela přečetla si nápis „Deník Jany Müllerové.“ Po směně odešla domů a přečetla si deník celý.

Po přečtení se divila co si ta žena prošla. Bylo v něm napsáno, co ji a její rodině za režimu prováděli. Dále píše „Kdo tenhle deník čte, prosím vás o jednu věc. Nějaký muž naší rodině vzal rodinný amulet a chci, aby ho někdo našel a dal jej k mému budoucímu hrobu. “ Hned vedle byla adresa nějakého domu. Marie si v duchu řekla: „Musím to zvládnout, protože ten člověk je mučil a ten amulet pro ni hodně znamenal.“ Vyšla z domu a vydala se na adresu. Když se objevila u domu, přelezla plot a vlezla přes otevřené okno do domu. Měla velké štěstí, protože vlezla přímo do místnosti, kde amulet visel. Popadla ho, ale spustil se alarm. Vylekala se a následovně slyšela kroky. Marie se protahovala oknem, ale slyšela otevřít dveře. Řekla si: „To je můj konec!“ Ale když to dořekla stihla se protáhnout a utéct.

Marie utíkala na hřbitov a asi půl hodiny hledala hrob. Potom co jej našla zakopala amulet a řekla si: „Co jsem to udělala? Jsem šílená?“ Běžela domů a následovně vydechla: „Nikdy o tom už nechci mluvit!“ Zahodila deník do koše a lehla si na postel a usnula.