„Tak jsem tady zase,“ zahučel Arnošt a setřásl ze sebe bílou plachtu. Chtěl se posadit, ale hlavou narazil do stěny mrazícího boxu. „Kruci, pokaždé zapomenu.“ I přes Arnoštův vysoký intelekt vydobyt lety strávenými v poslanecké sněmovně neměl moc dobrou paměť. Možná to bude tím, že se každý druhý týden probouzí v márnici, a jako znovuzrozený se praští hlavou o vrchní část boxu. Vykopl víko, které mu bránilo v uskutečnění jeho tužeb. Vyplazil se ven, oslnilo ho bílé světlo zářivek visících ze stropu. Musel si rukou přikrýt oči. Jakmile si jeho oči zvykly na světlo, rozhlédl se po chladné místnosti s bílými holými zdmi a musel se pousmát nad novou várkou čerstvých těl.

Byl tu důvod k tomu, proč se Arnošt každým druhým týdnem probouzel v márnici. Již odjakživa měl slabost pro ty křehké, seschlé květinky v mrazících boxech, ve kterých koloval život jen jednou za 2 týdny, tak asi na 2 minuty. Možná vám běží hlavou, jak se Arnošt dostává do márnice. Ačkoliv to není lehké, Arnošt, jakož to vysoce postavený politik s mobilem plných kontaktů a krabicí s falešnými doklady s tím neměl nejmenší problém. Stačilo vytočit ono číslo, domluvit termín a přijet na místo.

Arnoštovy oči padly na mužský obrys těla skrytý pod bílou plachtou. „Kája,“ přečetl Arnošt z tabulky visící u nohou oběti jeho nezadržitelné chtíče. „48 let, 103 kg, 192 cm, svobodný.. Hm, zní to dobře.“ Pro Arnošta to byla hotová pastva pro oči. Šibalsky se usmál a pustil se do práce. Jendou rukou strhnul plášť zakrývající ono nádherné tělo. Rozšířili se mu zorničky. Konečky prstů přejel po nahém těle, od hlavy až k prstům u nohou.

„Konečně, opět tady,“ pošeptal si Arnošt pod vousy. Těšil se. Od začátku týdne čekal na onu chvíli, kdy se jeho neukojitelné touhy znovu naplní. Hluboce se nadechl a ucítil tu krásně omamnou vůni, která mu vždy rozproudila krev v těle. Zůstal ležet. Přál si, aby ta chvíle trvala navždy. Po chvíli se probudil z hlubokého transu a uvědomil si, že noc je moc krátká na to, aby tu mohl jen tak ležet. Nohou začal šmátrat po dveřích boxu a hledat místo s nejslabším vystužením a zatlačil. „Do prdele, zase je to zaseklý,“ zaklel Arnošt. Zabral více, ale stále nic. V lehké panice začal do dveří kopat, aby se otevřely. Pak si to uvědomil. „Ten kretén!“ Byl v rakvi. Začal volat o pomoc, házet sebou a kopat nohama i rukama do dřevěného boxu s nadějí, že se dostane ven. Hodinky mu ukazovaly již 3 dny poté, kdy se měl probudit v márnici. V ruce svíral papír, ale kvůli téměř nulovému světlu si jej nemohl přečíst. Byl to vzkaz od agenta. Popisoval, jak moc Arnošta celý ty roky nesnášel, jak nikdy nedostal povýšení, a taky popis přesné množství dávky léku, který tlumí srdeční tep a dýchání (díky kterému se Arnošt dostával do márnic), do kterého přimíchal značné množství prášku na spaní.

 

„Dobrou, Arnošte.“