19.2. 2973

 

“ Tak tady jsme, poslední dva lidé na téhle planetě….. „, pronesla naše učitelka biologie. S jejím úšklebkem ve tváři, jsem si konečně začal uvědomovat, co jsem způsobil. Celý život se snažím být soudný k lidem i zvířatům a teď tohle. Sedím v zamčené škole, se svými obludnými myšlenkami o tom, co jsem právě dnes zjistil. Zjistil jsem pravdu o tom, jak tenhle svět funguje.

Blížila se poslední vyučovací hodina a já se svým unaveným a znuděným výrazem čekal na to, až dorazí učitelka do třídy. Dnes jsme měli probírat živočišnou stravu a já se těšil na prosazení svých názorů. Svůj názor jsem si prosadil, až ke konci hodiny, kdy jsem prohlásil, že jsem obklopen chladnokrevnými vrahy. Z poza třídy se však ozvalo “ Jediným vrahem jsi tu ty. Zabíjíš nás svými blbými poznámkami, co bychom měli a neměli, ty obtloustlý vegetariáne. “ V celé třídě vypukl smích a já zůstal sklesle a zmateně stát uprostřed posměchu. V tom začala učitelka uklidňovat třídu. Po té co jsem si chtěl jít s ponížením sednout, jsem uslyšel zvonění, tak mi nic jiného nezbývalo než si sbalit věci a odejít. Už jsem stál na prahu dveří, v tom mě však zavolala učitelka, že by se mnou potřebovala něco probrat.

Přišel jsem do jejího přírodovědného kabinetu, posadil se a slušně jsem se zeptal “ Co potřebujete? “ Ona se rozhlédla kolem sebe a zkontrolovala jestli jsme v kabinetu sami. Poté vykročila ke dveřím a zamkla je. Podívala se na mě důvěřivým pohledem a zašeptala “ To co ti teď řeknu Nicolasi, musí zůstat jen mezi námi. Nemysli si, že jsem si nevšimla tvého výstupu ve třídě. Už delší dobu pozoruji tvé chování a mám takový pocit, že by jsi to měl vědět. Lidé už delší dobu dělají věci, které nejsou přirozené. To se týká hlavně stravování. Já tě nechci vyděsit, ale myslím, že je dobře, že se nestravuješ jako ostatní. Lidé nakupují maso v domnění, že je zvířecí, ale opak je pravdou, požírají sami sebe, aniž by si to uvědomovali.“ Já jsem na ni jen zůstal vyděšeně hledět. V mé hlavě se vytvořilo mnoho otázek, na které jsem prozatím neznal odpověď. V tom se ozval tlukot na dveře, učitelka urychlila náš rozhovor a sdělila mi, ať si nechám vše pro sebe, odemkla kabinet a za dveřmi stála uklízečka.

Dorazil jsem domů a nevěděl, jak tomu všemu mám rozumět. Seděl jsem zmateně na posteli a uvažoval nad tím, zda je to pravda. Už dříve mi přišlo zvláštní, že ministerstvo zemědělství něco tají, ale nevěděl jsem, že je to tak velké tajemství. Najednou na mě padla úzkost a já nevěděl co si počít. Po tomhle rozhovoru s učitelkou ani nevím, jak komunikovat se svými blízkými. Šel jsem radši rychle spát. Když nastalo ráno, s probuzením mě přepadla obrovská křeč v břiše. Přišel jsem do kuchyně na snídani a máma se mě začala vyptávat, co mi večer bylo, že jsem šel tak brzo spát. Touhle otázkou mě máma rozhodila, tak jsem ji odbil, řekl že nestíhám a odešel jsem.

Po týdnu chození do školy jsem si uvědomil, že učitelka biologie stále chybí. V hlavě mi probíhal náš rozhovor, už se to nedalo vydržet, chtěl jsem znát všechny odpovědi. Proto jsem se po vyučování vkradl do jejího kabinetu a prohledal ho. Moje intuice mi napovídala, že tu musí být nějaké vodítko, připadalo mi divné učitelčino zmizení bez vysvětlení. Našel jsem uzamčený šuplík a klíč k němu. V něm jsem našel znepokojivé fotografie, dokumenty a výhružný dopis na kterém nestálo žádné jméno, byl anonymní. V dopisu bylo napsáno: “ NEUTÍKEJTE, NIKOMU TÍM NEPOMŮŽETE A ANI NIČEMU NEZABRÁNÍTE. MY SI VÁS NAJDEME.“ Najednou mi došlo, že paní Tylerová je ve velkém nebezpečí stejně jako celý svět. Jak jsem prohlížel stránku po stránce, každá moje otázka byla zodpovězena. Došlo mi, že nemám nikoho, kdo by mi mohl pomoct, vláda to má celé na starosti. Maso je vyráběno z nejníže postavených lidí ve společnosti, vězňů a bezdomovců. Důvodem je přemnožení lidstva a vyhynutí zvěře. Vláda však tvrdí občanům téhle planety, že dobytek žije v rezervacích, do kterých mají přístup pouze zaměstnanci farem. Po té co vězně zavraždí, jejich těla zpracují ,tak aby maso vypadalo jako zvířecí. Přišlo mi to naprosto nesmyslné. Řekl jsem si, že budu bojovat.

Rozhodl jsem se jít do nejbližšího vězení u Tvarožné lhoty. Cestou jsem přemýšlel, jak se dostanu dovnitř. Napadlo mě jít přes nepoužívaný sklep, který jsme navštívili se školou na exkursi. Když jsem se dostal přes sklep, až k věznickým celám, našel jsem listinu se seznamem jmen k transportu do vyhlazovacího vězení v Praze. V předposledním řádku, jsem našel jméno mé učitelky. Strážníkovi kroky se přibližovali ke mně a já utekl. Chytil jsem první autobus, který jel do Prahy. 

V Praze jsem se zastavil před vězením a přemýšlel, jak se tam dostanu. Když jsem se šel podívat na boční vchod, kterým bych se mohl dostat dovnitř, zahlédl jsem ozbrojeného muže, kráčejícího proti mně. Byl to strážník. Se strachem jsem začal panikařit a utíkat, ale byl rychlejší. Popadl mě za rameno a odvlékl bokem od kamer. Zeptal se mě na jméno, já odpověděl s roztřepeným hlasem “ jmenuji se Nicolas Green.“ A on mi řekl: „Čekali jsme pouze na tebe, nemusíš se mě bát. Jsem přítel paní Tylerové a vím, jak ji dostat ven z věznice, aniž by si toho někdo všiml. “ Nevěděl jsem jestli mu můžu věřit, ale v tu chvíli mi nic jiného nezbývalo. Podíval se na mě a řekl mi: “ Do patnácti minut vyjdu s paní Tylerovou z věznice zadním vchodem, potom je to jen na tobě, musíš se o ni postarat, není v dobrém stavu.“ Kývl jsem hlavou a čekal. Za chvíli vidím, strážníka s postavou, která má přes sebe přehozený černý plášť. Předal mi ji a zakřičel: “ Utíkej! “ Chytil jsem pevně paní Tylerovou, naskočil jsem do čekajícího taxíku a nasměroval ho do Tvarožné lhoty. Ona si sundala černý plášť z obličeje a já uviděl její zjizvenou tvář. Podívala se na mě a řekla mi: “ Jeď domů, a vše pověz svým blízkým a všem co můžeš. O zbytek se postarám. Momentálně je důležité, aby jsme zabojovali my, obyčejní lidé. Když se spojíme jsme silnější něž vláda.“

Teď, když sepisuji tyto řádky, píše se rok 3053 a já jsem šťastný, že i v přítomnosti se lidé umí spojit a držet při sobě. Dokázali jsme to hlavně díky paní Tylerové, na kterou tak rád vzpomínám. Ještě před osmdesáti lety jsem byl mladý a nerozvážný a v životě by mě nenapadlo, že něco takového lidstvo dokáže. Vláda by se mi nejspíš tehdy vysmála, kdybych jí jen naznačil, že je možné žít i bez živočišné stravy. Ovšem dnes se směji já jí.