„Celé dny tu sedím sama! Někdo by už mohl přijít na návštěvu.“ Jsem si řekla během sledování dalšího osamoceného východu slunce. Všude cítím jenom perník a vždy mně začíná z toho bolet hlava. Celé dny jen sedím venku před chaloupkou, ale jednou, když už jsem chtěla jít spát, jsem uslyšela nějaké kroky.

Poprvé jsem si myslela, že se mi to pouze zdá, ale potom jsem slyšela divné zvuky. Připomínalo mi to loupání perníku a následovně jsem se zeptala „Kdo mi tu venku loupe perníček?“. Následovně jsem slyšela dětský hlas říkat „To nic, to jen větříček.“ Hned jsem si pomyslela, proč by mi vítr loupal perník a mluvil. Vyšla jsem ven a vidím dvě malé děti jíst moji chaloupku. Hned potom co jsem je spatřila, chytla jsem je a zavedla dovnitř. Kluka jsem zavřela do chlívku a krmila ho, protože už mě štve jíst pouze perník a chci zkusit něco jiného k jídlu. Nejdříve ale budu potřebovat chleba.

Řekla jsem té holce ať vleze do pece jestli už je dost rozehřátá. Ale ona mi odpověděla:„Ale já nevím jak se do pece leze.“ Hned potom odvětila: „Můžete mi to ukázat?“ Po přesvědčení jsem si vlezla to pece, ale malá holka mě strčila a já do té pece spadla.