Jednoho dne, v jedné malé vesničce se uprostřed dvorku jedna slepička potkala s ostatními slepičkami a musela si postěžovat na kohoutka, jaký je to hamoun:

„To byste, holky, nevěřily, co se mi včera stalo. Vyšli jsme si s kohoutkem do obory na oříšky a kohoutek řekl: „Co kdo z nás najde, o to se s druhým napůl rozdělí“. A já hloupá, jsem mu na to skočila. Našla jsem jadýrko a spravedlivě jsem se s ním rozdělila. Potom vyhrabal jadýrko kohoutek, ale byl tak lakomý a chtěl ho rychle zhltnout, abych o tom nevěděla. Jenže jadýrko mu uvízlo v krku a on začal naříkat:“ Slepičko, slepičko, běž honem, přines mi vodu nebo umřu“ a převalil se na záda nožkama vzhůru. V první chvíli jsem na něj byla opravdu naštvaná, na lakomce jednoho, ale pak jsem o něj začala mít strach. To jsem ještě netušila, že mě čeká dlouhé vyjednávání o trošce vody. Nejprve mě odbyla studánka v lese, že mi vodu nedá, dokud nepřinesu šátek od švadlenky. Švadlenka chtěla střevíčky od ševce, švec štětiny od prasátka, prasátko košík hrachu ze mlýna, mlynářka džbán smetany od krávy, kráva čerstvou travičku z louky a louka rosičku z nebe. Ještěže se nebe nade mnou slitovalo a poslalo louce rosičku. Už jsem byla dost naběhaná a teď mě ještě čekala cesta zpátky a přinést každému, co si navymýšlel. Když jsem se dostala zpátky ke studánce, rychle jsem nabrala vodu a kohoutkovi jsem ji vpustila do krku. Jadýrko mu sklouzlo dolů, vyskočil a zakokrhal. To jste měli vidět, jak děkoval a sliboval, že se polepší“.

Jestli se kohoutek skutečně polepšil, se můžeme jen domnívat a slepička si příště určitě dobře rozmyslí, s kým půjde sbírat jadýrka.