Žila jsem si na louce v hlubokém lese. Ráda jsem pekla a podle starých receptů jsem upekla spoustu perníku. Jelikož jsem měla cukrovku a sladké jsem jíst nemohla, udělala jsem si ze svých výtvorů perníkovou chaloupku. O pár dní později jsem slyšela jako by mi někdo loupal perníček z chaloupky, šla jsem se tedy podívat. Dvě jakési škaredé děti stály u perníkové chaloupky a nacpávaly se mým perníkem. Než mi toho hodně snědly, už jsem je držela za ruce.

„Chutná, chutná vám můj perníček? Nebojte, u mě se najíte, čeho budete chtít“. Zavřela jsem je do chlívku a jen jsem se smála, byla jsem ráda, že jsem je chytila. Protože jsem měla příšerný hlad. Protože, nemůžu jíst perník, rozhodla jsem, že sním ty dva. Ráno jsem vytáhla Mařenku a nařídila jsem jí, že má pomáhat. Zatím co jsem vařila dobrá jídla pro Jeníčka, Mařenka umývala použité nádobí. Pak jsem posadila Jeníčka před stůl plného jídla, řekla jsem:

„Sněz, kolik budeš chtít“. Chtěla jsem je totiž sníst, ale byli moc vyzáblí, musela jsem je tedy vykrmit. Každý den jsem zkoušela, jak Jeníček tloustne.

„ Jeníčku podej mi prstík“, chtěla jsem zkusit jak je tlustý. Ale Jeníček byl mazaný a podstrčil mi kus větvičky. Nic jsem nepoznala, řízla jsem do dřívka a bručela, že je moc hubený. Jednoho dne jsem nařídila Mařence, aby nanosila dříví, že dnes udělám pečínku. Zatopila jsem v peci, připravila jsem si velikou lopatu, a když byla pec pořádně rozpálená, řekla jsem:

„ A teď přinesu pečínku“. Šla jsem do chlívku a přivedla Jeníčka. Otevřela jsem pec, vzala lopatu, podívala se na Jeníčka a řekla:¨

„ Pojď Jeníčku, usedni  na lopatu a podívej se, jestli je pec dostatečně nahřátá“. Jeníček si sedl schválně jenom na kraj lopaty a hned spadl. Takhle to šlo pořád dokola, než jsem mu řekla:

„Slez, ukážu ti, jak se to dělá“. Sedla jsem si na lopatu a Jeníček s Mařenkou mě vyklopili do pece, zavřeli dvířka a zamkli je. A já jsem uhořela.