Probudil jsem se v nemocnici, napojený na nějaké přístroje kolem mě stálo přibližně deset doktorů. Teda, jestli to byli doktoři….

Chěl jsem se posadit, ale byl jsem přivázaný koženými řemeny. Když jsem se zamyslel, cítil jsem nové možnosti. Začal jsem se soustředit na řemeny a ony vzplály. Konečně volnost,  pomyslel jsem si, ale zapomněl jsem na jednu důležitou věc…DOKTOŘI. Jen co jsem se mohl hýbat, rozběhl jsem se ke dveřím, bylo zamčeno. Pokusil jsem se o to, co se mi povedlo s řemeny ale doktoři byli moc blízko. Zkusil jsem je zahnat drobnými plameny v dlaních, ale postupovali dál ke mě. Otočil jsem se zpátky ke dveřím a pokusil jsem se je vyrazit. Po několika pokusech se mi to pvedlo. Okamžitě jsem se rozběhl pryč.

Když mi přišlo že jsem se jich zbavil, zpomalil jsem, prošel kolem dveří s oknem, pozastavil jsem se a vrátil se k nim viděl jsem obrovského securiťáka jak se baví tím že pouští elektřinu do kluka s velkými špičáky a drápy. Vešel jsem do vnitř a jen co jsem vstoupil, cítil jsem impulzivní bolest na břichu. Mezitím, co mě securiťák mučil elktřinou kluk se vzpamatoval a projel drápy krk toho obra. Bezvládné tělo sebou třísklo o zem a krev se rozlila po místnosti. S klukem jsme utekli z místnosti k oknu a potom ke schodům. Odhadoval jsem tak dvacet pater. Když jsme se dostali do přízemí u recepce stáli policisté. Zaslechl jsem že mluví o nás. Shodil jsem koště opřené o stěnu a policisti se podívali mým směrem. Když se podívala i sekretářka zakřičela:  „To jsou oni!!“ Rozběhli jsme se k nouzovému východu a když jsem zavíral dveře pokusil jsem se přitavit zámek k futrům, nečekaně se to povedlo. Utíkali jsme ven a slyšeli jak se policisté snaží dveře vyrazit.

Utekli jsme v nemocničním oblečením před město a klukovi se zatáhly drápy i zuby, najednou vypadal jako normální kluk. Ukradli jsme si oblečení a něco k jídlu, oba jsme totiž nic neměli. Ukryli jsme se v opuštěném domě. Policisté nás objevili i tam. Oba dva jsme nepochopili jak.

Zase v nemocnici… tentokrát ne v normálním pokoji, ale v zabezpečeném, jakoby trezoru, doktor mi píchl nějakou látku a já jsem se, po nějaké době v bezvědomí, probudil v kontejnetu přivázaný, nevím čím, ale zbavit sem se toho nemohl. Byl jsem asi na lodi protože mi je hodně špatně. Zkusil jsem zakřičet, ale nikdo se mi neozval. Najednou kroky, blížící se ke mě. Nepříjemný skřípavý zvuk, někdo otevřel a řekl: „Tvá poslední slova?“. Poslal jsem ho k čertu a on se pousmál. Cítil jsem pohyb na mých zádech a uslyšel slova mého spoluuprchlíka: „Kde to jsem?“. Odpověděl jsem mu: „Jo, to bych taky rád věděl“. Něco s námi zatřáslo, asi nás to zvedlo a pak prudký náraz zespodu do kontejneru začala natékat voda. To byl náš konec….